Druhy posypových materiálů

Písek – velmi levný, ale nesmírně problematický materiál. Lze jej využít naprosto všude, protože je šetrný k životnímu prostředí tím, že je chemicky netečný a nevytváří žádné sloučeniny. Prakticky se používá hlavně v chráněných krajinných oblastech, kde může posypové solení ohrozit některé druhy rostlin a živočichů. Druhou stranou mince je ovšem jeho stálá přítomnost na povrchu vozovky, ale i na chodnících, na krajnici, na záhonech a u okrasných keřů či stromů. Aplikovat jej v zimě na povrch chodníků a silnic je snadné, ale velmi obtížné je se jej na jaře zbavit. Písek navíc nerozpustí zledovatělou vrstvu, vytvoří spíše jemný maz a může nebezpečně podkluzovat.

Štěrk – drobné ostré kamínky jsou dnes dobrou alternativou posypu, vyžadují však jarní úklid mechanizačními prostředky, nebo zaměstnávají dělníky, kteří jej v obcích odklízí ručně. Velikost zrn štěrku je však větší než u písku, což tuto práci alespoň usnadňuje.

Škvára – ta vzniká mimo jiné jako odpadní produkt při spalování uhlí či koksu a zpracování (tavení) kovů v železárnách. Dříve se hojně využívala tam, kde sůl nebyla příliš vhodná, např. v horských oblastech, ale chemickým rozborem bylo zjištěno, že velmi často obsahuje toxické těžké kovy a další nežádoucí chemické sloučeniny, a proto se od posypu škvárou upustilo.

Sůl – pokud je to možné, a nejde o chráněné krajinné oblasti s vysokým stupněm ochrany přírody, je posypová sůl ideálním prostředkem na pozemních komunikacích i chodnících. Efektivně reaguje s ledem a sněhem a tuto vrstvu rozmrazuje pomocí chemické reakce. Chlorid sodný je v rozumných koncentracích přijatelný i pro životní prostředí a nevytváří po zimě nežádoucí bariéru a vrstvu nutnou pro odklízení. Velmi jednoduše se aplikuje ručně nebo strojně a hlavně zvyšuje bezpečnost provozu na silnicích a dálnicích. Ročně se v České republice využije pro solení silnic zhruba dvě stě tisíc tun posypové soli.